Ztělesňující styl života, aneb život uprostřed světa

25.11.2019

Autor: Petr Dvořáček

Zesvětští církev a ztratí svou "slanost", když bude nevěřícím lidem jako nevěřící? Jak ztělesňovat evangelium tady a teď? Přemýšleli jsme někdy nad tím, jak moc žijeme odtělesněni od spousty věcí, které jsou nám zprostředkovány? U kolika tragédií jsme prostřednictvím zpravodajství přítomni a přece tělem nepřítomni. Kolik dokumentárních filmů jsme viděli, aniž bychom danou problematiku zakusili svýma očima, rukama, svým tělem? Sociální sítě, kam píši tento článek, aniž bych se vám podíval do očí, se také podílí na tom, že dochází k odtělesnění. Nestalo se i naše křesťanství vůči okolí odtělesněné?

Způsob jakým Bůh vykoupil svět a zjevil se nám, bylo ztělesněním Slova, Syna Božího. Stal se tělem, a přišel žít mezi nás (J1,1-18). Jan 1,14: To Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás. Stejně jako Ježíš byl poslán na tuto zem mezi nás lidi, i my jsme posláni mezi ostatní lidi. Jan zaznamenává Ježíšova slova: Pokoj vám, opakoval Ježíš. Jako mě poslal Otec, i já posílám vás (J 20,21) nebo v J 17,18: Jako jsi poslal na svět mě, tak jsem já poslal na svět je. V teologii se mluví o Boží misii - missio Dei. My, kteří jsme poznali Ježíše Krista, jsme vyslanci, stejně jako byl vyslaný Ježíš - Boží Syn. Charakterem našeho bytí tedy je "vyslání". Církev je v jádru společenství vyslaných, nikoli setkávajících se. Když mi toto před lety došlo hlouběji, začalo se mé křesťanství radikálně měnit.

Evangelium k lidem, ne naopak

Princip "ztělesnění" nás učí přivádět církev za lidmi místo, abychom přiváděli lidi do církve. Lidé nechtějí být "pocírkevničtěni". Proč by to měli chtít? Nejde ani tak o to dostat lidi do církve, ale dostat "Ježíše" a jeho evangelium k lidem (když poznají Ježíše Krista, sami budou hledat cestu do církve). To se děje, když se snažíme porozumět potřebám, rytmům života, vztahovým sítím, které jsou všude kolem nás. Jde o to všímat si, kde a jak se lidé scházejí. Kde probíhá jejich život, jak rozumějí svému životu nebo Bohu. Pak je na místě vyjádřit evangelium relevantním způsobem, který bude dávat posluchači smysl a bude řečen srozumitelným jazykem v kontextu jeho otázek.

Nesoustředit se na církev

Je třeba přestat soustředit naši misii na církev (jde nám o růst sboru, jde nám o početní růst, jde nám o to, abychom dělali to, co nám hlodá ve svědomí, že to dělat máme...) a soustředit ji na Boha. Prvotně je třeba se soustředit na Ježíše Krista, jím být oslněni, jeho zkoumat, od něj se učit, jím žít a z něj čerpat. To nás nutně povede k lidem. Abychom zde poctivě byli pro ně, s nimi a sdíleli s nimi svůj život. Až potom se zajímejme o to, jak budovat sbor, církev. Naopak to nefunguje! A. Hirsch to správně vyjádřil, když napsal (Zapomenuté cesty, Křesťanské centrum Příbram, 2012. s. 159.), že christologie má určovat misiologii a ta určuje eklesiologii. 

Překážky

Největšími nepřáteli ztělesňujícího stylu života je individualismus (orientace na sebe sama), konzum (zaměřenost na naplnění předně našich osobních potřeb) a materialismus (orientace na "mít" místo na "být"). Ztělesňující styl života je naproti tomu orientován na druhé lidi, jejich potřeby a to kvůli vztahu, který jsme k nim zaujali.

Poslední roky jsem přijal za své, že inkarnace (ztělesnění) není jen teologická teze, ale že to je povolání. Povolání inkarnovat se do prostředí, kam mě Bůh poslal. Začal jsem se pokoušet být skutečnou součástí svého prostředí a byl jsem nesmírně zaskočen odezvou svého okolí. Lidé reagují, mají zájem o "přiblížení se" a co víc, chtějí se scházet a mluvit o duchovních věcech. A tak se scházíme a já nově objevil Ježíšova slova: ... získávejte mi učedníky, křtěte je ... a učte je... (Mt 28,19-20). Tady je pár tipů, které věřím, že stojí za zkoušku.

  • Jezme a pijme s lidmi kolem nás a to pravidelně! Třeba jednou týdně. V zaměstnání, s přáteli. 
  • Pokud máme rádi zvířata, pořiďme si psa a choďme na procházku se psem. Velmi rychle tak zabředneme do rozhovorů s lidmi z okolí našeho bydliště.

  • Zkusme si číst Písmo na veřejných místech místo doma, zjistíme, že nás oslovuje novým způsobem.

  • Zapojme se do nějakého spolku, klubu v místě svého bydliště. Místo chození na církevní akce a jejich organizování, vytvářejte vztahy s lidmi, kteří neznají Ježíše Krista a přesto hladoví po věcech, jejichž zdrojem je jen Bůh (jistoty, štěstí, naplnění života, proměnu nejbližších vztahů, nebýt sami...). Smyslem není jen někam na oko patřit. O tuto habaďůru nikdo nestojí, ani Bůh. Jde o to se skutečně stát součástí svého okolí. O to jde ve vtělení. Ježíš nebyl jen na oko člověkem. Skutečně jím byl se vší tekoucí krví a fyzickou bolestí.

  • Přemýšlejme, kde máme dobré příležitosti srůst s okolím, ale protože spěcháme, nevyužíváme toho. Např. při vyzvedávání dětí ze školek a škol. Udělejme si čas na nepředvídatelné příležitosti. Pokud se jen honíme za splněním povinností, říkáme druhým - Bůh pro tebe není a nemá na tebe čas.

  • Vytvořme si prostor pro spontánnost. Jsou to právě neformální a neplánované chvíle s lidmi, které vytvářejí vztahy. Všimněme si kolik klíčových rozhovorů a věcí se odehrálo v evangeliích na cestě a zcela neplánovitě. Pokud cokoli neočekávaného vnímáme negativně, nemůžeme předat poklady evangelia. Je třeba si vytvářet prostor pro spontánnost a nastavit si rytmus života tak, aby pro věci, které přicházejí "mimochodem" byl čas. Pokud budeme neustále v časovém stresu, těžko budeme někoho milovat.

  • Věnujte se lidem z vašeho okolí, kteří mají zájem hledat Boha ve svém životě. Nabídněte jim společné projití Základů křesťanství. Nabídněte jim modlitbu. Pomozte jim samým vidět Boží jednání v jejich životě (Sk 14,17). Bůh jedná v životě nevěřících lidí kolem nás (Sk 17,28). Pomozte lidem nalézat svého Stvořitele, jehož podpis nosí v srdci. On jim není tak vzdálený a není tak cizí. Touhu po něm nosí každý v srdci (Kaz 3,11). Ptejme se na duchovní zážitky, na to zda a kdy lidé prožívali Boží blízkost. Mluvte s nimi o svém příběhu. Pomozte jim dělat praktické kroky na jejich duchovní cestě jejich tempem a skrze to, co je jim vlastní. Nestačí jen zapříst rozhovor s lidmi. Je třeba s nimi tvořit skutečné vztahy.

  • Zmapujte si svou "žeň" a pak učiňte konkrétní kroky! Je velký omyl, že nesení evangelia je o mluvení. Moje zkušenost posledních let je, že je to o lásce (mít rád ty, kteří jsou mi cizí) a přemýšlení na modlitbách o lidech kolem nás. Až pak dochází na mluvení.

  • Ptejte se lidí na jejich život. Zajímejte se o ně. Naslouchejte jim. Věnujte jim soustředěnou pozornost. Lidé poznají, jestli se s nimi bavíte jen proto, že jim něco chcete vnutit nebo jestli je máte skutečně rádi. Navazujte skutečná kamarádství s lidmi mimo církev.

  • Využijte oslavy všeho typu - svatby, narozeniny, narození dítěte... Církev nebývá spojena s oslavami a večírky. Ale Ježíš na jedné svatbě ve chvíli, když už všechno víno bylo vypito, promění vodu ve víno skvělé kvality a párty běží dál. Je dobré zažívat s lidmi důležité životní chvíle. Lidé začnou překvapivě mluvit o hlubokých otázkách na oslavě, kde se vytvoří atmosféra bezpečí, přátelství a mezilidské pohody. Křesťané mají dvojnásobný důvod slavit a vyjádřit vděčnost.

Otázky k přemýšlení

Jakou prioritu v našem životě má "život ve světě"? 

Na jaké meze narážíte v otázce ztělesňujícího stylu života? 

Jakých aktivit se jako křesťané nechceme účastnit? Vyhýbal by se jim i Ježíš?

Budeme-li realisti - máme čas na své okolí? Spontánnost, rozhovory, pozvat někoho na kávu...

Nebylo by smysluplnější čas, úsilí a finance vynakládané na mnoho církevních aktivit (které nenesou ovoce) investovat prostě do našich nejbližších vztahů, ve kterých žijeme?